Pokud základní škola selhává, musí děti učit kultuře poznání a tvůrčím schopnostem rodina
Pokud škola selhává, musí děti kultuře poznání učit rodina. V opačném případě jsou odsouzeny ke "znásilňování" školním procesem, řekl kandidát ekonomických věd a kandidát filosofických věd, sociolog a současný mluvčí ruského think-tanku Vnitřní prediktor souborné, sociálně spravedlivé Rusy Michail Veličko.
Michaile Viktoroviči, ve svých přednáškách na téma školství a vzdělávání říkáte, že proces poznání je unikátní proces, jenž není možné formalizovat. Když vidíte, co se dnes děje ve školách, radil byste rodičům děti do školy neposílat a učit je kultuře poznání doma?
Tato záležitost má dvě strany. První, škola, ať už je jaká chce, nese funkci socializaci dětí. Dítě, které nemá šanci přicházet do kontaktu s jinými dětmi, není schopno vyrůst v komunikativního člena společnosti. To neznamená, že bude špatné. Bude ale odsouzeno k samotě. Dítě už jen z toho důvodu musí do školy chodit. Druhá strana otázky je v tom, že rodiče se nesmějí vyhýbat svému úkolu děti vychovávat. Bohužel, většina rodičů se výchově dětí nevěnuje. Nechtějí vnikat do problémů růstu dětí, nehledě na to, že fakticky každé rostoucí dítě v rodině je možností pro rodiče i prarodiče znovu vyrůst a opravit některé z chyb při vlastním osobnostním růstu. Proto, z mého pohledu, škola a rodina se mají navzájem doplňovat. Rodiče přitom musejí chápat, že to nejstrašnější, co rodiče mohou s dětmi udělat, je dosáhnout jejich poslušnosti. Pokud jste dosáhli na dítěti poslušnosti, tak jste tím ubili jeho iniciativnost. V takovém případě nepotřebuje svědomí ani vůli. Následně, při vstupu do věku dospívání, se zapínají pohlavní a stádní instinkty, a vůle je jediným psychickým faktorem, jenž může zastavit projev instinktivních programů tehdy, kdy je to nemístné. Pokud dítě neumí v situaci, kdy je to nemístné, zastavit instinktivní programy, budou ve společnosti velké problémy sexuálního charakteru, bude růst kriminalita a s tím spojené problémy. Stádní chování se totiž nerealizuje na principu, kdo je chytřejší, nýbrž na principu: Kdo první zareagoval. Jako první ale reagují největší primitivové a ostatní je poté napodobují.
V jedné z vašich přednášek uvádíte příklad se slanečky, kde jste ukazoval, že nejtupější slaneček řídí celé obrovské stádo.
Ano, jednomu slanečkovi prakticky zcela "vybílili" mozek. Když se ryba následně vzpamatovala a pustily ji zpět do akvária, reagovala jako první na všechny podněty, jelikož neměla čím myslet. Ostatní se jí podřizovali. Z toho samého důvodu vzniká dětská kriminalita v čase dospívání, kdy nikdo nic nechtěl ve skutečnosti dělat, všechny děti jsou ze solidních rodin, ve výsledku ale bývají těžké zločiny - to je výsledek toho, že nemáte žádný smysl života, nemáte svědomí, nemáte vůli, ale zapnuly se instinkty státního chování. Ke všemu se do toho mohou ještě připojit nějaké sexuální instinkty... a ve výsledku vzniká šílenost, kterou nikdo nechtěl.
A z pohledu rozvoje poznávací kultury, poznávacího procesu?
Z pohledu rozvoje poznávacího procesu je to tak, že přichází dítě a zadává mámě a tátovi otázku. Reakce rodičů může být následující. První varianta: Vyrosteš, dozvíš se. Jdi si hrát, nic ti do toho není. Druhá varianta: Rodič se snaží si vzpomenout, co o dané otázce ví a ve formě papouškování z něho vychází to, co uslyšel ve škole, na univerzitě nebo v médiích. Třetí varianta: Rodič říká, dobře, tady se posaď, budeme o tvé otázce přemýšlet spolu.
Zde vstupuje do hry něco velmi krásného. Nositelem psychiky člověka není biochemie lidského organismu. Nositelem psychiky je biologické pole člověka (aura). Pouze tam je dostatečná informační kapacita, pouze tam je nezbytné vlnové rozpětí pro vzájemnou výměnu informací v nezbytném tempu. V situaci, kdy spolu sedíme s dětmi, naše biologická pole do jisté míry vzájemně spolupracují. Při spolupráci na úrovni biologických polí mezi dětmi a rodiči, pokud rodič přemýšlí a neobrací se ke své paměti, dítě cítí, jak je rodič ve svém poli naladěn - co mu umožňuje přemýšlet. Dítě samo se ještě nezamýšlí nad poznávacím procesem. Je příliš malé na to, aby myslelo, ono ale cítí naladění rodiče v situaci, kdy ten přemýšlí.
Je to jako s hudebními nástroji, aby správně fungovaly, je potřeba je správně naladit. Tak je to i s intelektem. Aby mohl správě fungovat, je rovněž nutné ho správně naladit. Dítě samo je jen zřídkakdy schopno samo se naladit na poznávací a tvůrčí proces, naladit své biologické pole na to, aby se stalo subjektem poznání a tvůrčí činnosti. Pokud ale přemýšlející rodiče zatahují děti do přemýšlení na témata poznávání a děti s nimi sedí a cítí jejich naladění, tak se děti skrze svůj cit učí sami vytvářet v sobě to naladění, které jim umožňuje přemýšlet. Jakmile se toto naučí, tak už dítě samo dokáže přemýšlet, jelikož toto naladění se pro něj stává jeho přirozenou součástí.
Mnohé doučovatelské činnosti jsou v tomto světle jenom prostředkem pro vysávání peněz z rodiny. Příklad. Vracím se z práce, dítě udělalo všechny domácí úkoly kromě stereometrie (prostorová geometrie). Sedáme si spolu na sedačku a přes rameno koukám, co se u něho děje v sešitě. Proběhlo 20 minut a všechny úkoly byly vyřešeny. Do té doby prošlo několik hodin a nebylo vyřešeno nic. Ty vidíš, že když sedíš vedle mě, tak děláš úkoly jednoduše a prostě. Beze mě ne. Můžeš to nějak vysvětlit? Ne.
Vysvětluji tedy ještě jednou to, co jsem již vysvětlil. Všechny úkoly se řeší následovně: Posadíš se a vytvoříš uvnitř sebe tu náladu, ten pocit, který máš, když spolu sedíme na pohovce a přemýšlíme o tom, jak tyto úkoly řešit. Když to uděláš, tak se všechny úkoly vyřeší samy. Moje dítě potřebovalo dva týdny, aby se to naučilo.
Tohle by se měly učit ve škole všechny děti jako první...
Ano, vzniká následující otázka: Milí vědci, pedagogové, proč jste toto nenaučili učitele prvního stupně? Vždyť díky tomu jste odsoudili děti na znásilňování školním procesem. To je jedno z témat, o němž pedagogické vědecké kruhy nechtějí hovořit. Rodina ovšem toto musí chápat. Rodičovská láska se musí vyjadřovat nejen v tom, že řeší problémy místo dítěte. Rodičovská láska se musí vyjadřovat v přípravě dítěte na dospělý život.
Skutečnost, že škola neučí děti kultuře poznání, musejí tedy kompenzovat rodiče.
Ano, rozhodně to musejí dělat rodiče, pokud to nedělá škola. V takovém případě všechny školní hlouposti dítě bude chápat jen tak mimochodem, bude na to hledět s lehkostí - pokud si paní učitelka Nováková přeje slyšet tento názor, tak prosím, bude za to jednička. Je pravda, že z jistého pohledu je to licoměrnost, z druhé strany ovšem konflikt dítěte s celým pedagogickým sborem školy... to je nepředstavitelná bitva. I z té můžete vyjít jako vítěz. Pedagogický kolektiv se bude snažit dítě zničit a k tomu není zdaleka každé dítě připraveno. Jsou ale i děti, které umí zatočit i s ředitelem. To však je jiné téma, to není to, o co je třeba usilovat. V tomto případě se vítězství v potenciálním konfliktu musí vyjádřit v absenci samotného konfliktu. Pokud se vše dělá správně.
Můžeme tedy říci, že pokud rodiče dokáží učit své děti kultuře poznání, tak nezáleží na tom, jaké známky děti budou nosit ze školy.
Pokud rodiče jsou schopni učit své děti kultuře poznání, tak děti nebudou nosit ze školy špatné známky. Osvojování toho, co se označuje za školní vzdělávací program, bude pro děti jen tak mimochodem. Děti budou schopny selektovat - to jsou nesmysly, toto je skutečnost; toto tak není, to je reálně takhle. A nehledě na všechny nedokonalosti školy, které jsou jí vlastní v dané epoše, budou děti vycházet schopné žít dospělý život právě díky tomu, že jejich poznávací a tvořivé schopnosti budou osvojené a ze strany společnosti velmi požadované.